Mám svoji babičku. Teda, jak se to vezme. Žádné žijící prarodiče už nemám. Tam uvnitř mě ale silně žije má babička. S mými genetickými babičkami nemá až tak moc společného. Přestože tyto babičky pro mě svého času také znamenaly mnoho a každá z nich mě inspirovala něčím zcela odlišným, tato má „vnitřní babička“ má dlouhé, rovné a stříbrné vlasy, přebývá nejčastěji v jeskyni, kolem sebe má čisté křišťály, oheň v ohništi stále hoří a všude jsou cítit byliny. Má výhled do celé krajiny a vždy ví, proč k ní ve svých myšlenkách přicházím. Říkám jí „má indiánská babičko. „

Je jedním z mých osobních průvodců uvnitř mě samotné. Nabízí mi útulnost a moudrou náruč. Často si u ní třeba popláču a pak jdu zase do světa s vděčností, že mám svoji babičku. Je takovým útočištěm pro moji dětskou část. Pomáhá mi být víc dospělá v našem běžném světě, kde to není vždy snadné být zodpovědným a laskavým dospělým. A co vy, máte taky své vnitřní průvodce, archetypy, kterých jste si vědomi? Navštěvujete je? Pokud byste chtěli a nevěděli, jak na to, ozvěte se. Určitě někoho najdeme. Sama jich mám několik a považuji to za své bohatství. A nebojte není to bláznovství. Je to život a v něm naše psyché. Naše hlubinné já, které chce být viděno a když mu to dovolíme, cítíme, že náš život není plytký, že se dotýká jádra, ve kterém jsme všichni propojeni. Přeji vám a vašim osobním průvodcům krásný úplněk.