Proč je důležité sebepoznání a proč se vyplatí do něj investovat?

K tomuto tématu mě inspiroval jeden klient, který se mě na prvním setkání zeptal: „Proč je dobré otvírat skříň s kostlivcem? Proč ho tam prostě nenechat?“

Nevím jak vy, ale když to vezmeme doslovně, já mám za to, že kostlivec patří do hrobu a ne do skříně.

Už jen když se podíváme na doslovný význam, napovídá nám, že něco není v pořádku, když kostlivce necháme ve skříni. Vše v životě následuje nějaký řád a stejně tak tomu je i v doslovném významu této fráze.

Když tedy ze skříně kostlivce vyndáte, máte tam volný prostor. Prostor, který můžete zaplnit něčím užitečným, něčím, co patří do skříně. Co se pak děje, je mnohem větší pocit naplnění. Známe to pod pojmem „Najít své poslání nebo smysl života.“ A to každý druhý chce, najít smysl svého života. V zásadě jsou totiž naše lidské potřeby a touhy stejné. Každý chce být šťastný, zdravý, mít láskyplný vztah, naplňující povolání, šťastnou rodinu a dostatek kvalitního sexu. A všichni máme větší či menší strach z bolestných událostí.

CO ZNAMENÁ METAFORA TYPU KOSTLIVEC VE SKŘÍNI?

Jedná se o naše stinné, temné, často nevědomé já. Podívat se těmto svým temnějším stránkám do tváře není snadné, bývá to bolestivé, protože tento pohled nesplňuje představu o našem ideálním já. Nahlédnout takto na kus sebe samé vyžaduje odvahu i potřebnou podporu.

Pokud víme nebo tušíme, že v naší skříni je nějaký kostlivec, jakože v každém je, jen záleží, v jakém je stavu, je naším životním úkolem dát ho tam, kam patří. V tomto kontextu to znamená – náležitě jej pohřbít. Takže, otevřeme skříň, v přeneseném významu svoji osobnost a podíváme se na to, jaké vlastnosti, jaká jednání, jaké vzorce chování už jsou minulostí, přestože je stále používáme. To znamená tedy spatřit onoho kostlivce. Jakmile rozklíčujeme, co je potřebné a co už nikoli, je namístě to pustit, tzn. pohřbít kostlivce. A pak už v naší osobnosti (skříni) pěstovat jen ty vlastnosti, které jsou k užitku pro naše blaho a blaho všech ostatních bytostí.

Můj příběh s kostlivcem je takový, že jsem už vyhrabala ze skříně spoustu části, uznala je, oplakala je a zvládla je pohřbít, a i když nevím, kolik těch kostlivců tam je a kolika lidem s kostlivci budu pomáhat, už vím, jak si s nimi počínat a už to tedy není zdaleka tak hrozné. Každou podobně laděnou zkušeností, získává člověk praxi. A to je to, co mě těší. Neberu to jako ohranou písničku. Beru to jako vývoj. Růst k většímu a většímu potěšení ze života a bytí v ryzím kontaktu.

Po každých Rodinných konstelacích a po individuální session děkuji účastníkům za jejich kuráž, protože vím, že to není snadné podívat se do zrcadla svého vlastního nitra a uvidět tam svůj stín. Dobrá zpráva ale je, že život funguje na základě rovnováhy protikladů. Není stínu bez světla, stejně jako není světla bez tmy. Člověk nemůže být zdravý, pokud by tu nebyla nemoc, nemůže být šťastný, pokud by si nezažil pocit neštěstí, nemůže být znovu vzkříšený bez ukřižování. Leč mnoho lidí chce jen to dobré, úžasné a ještě úžasnější aniž by byli v kontaktu s tím nedobrým anebo si hoví jak se říká „ve svém teploučku, a smrádečku“.

Je dobré mít na paměti, že to jak silnými a bohatými se cítíme být nedělají jen naše dobré zkušenosti, ale především schopnost projít těmi těžkými. Kvalitu našeho života určují zkušenosti jak příjemné tak bolestivé. Díky životním zkušenostem utváříme kvalitu svého života. Umět nakládat s negativními a bolestnými zkušenostmi znamená umět žít.

Je také dobré si uvědomit, že ten kostlivec nemusí být náš, ale zdědili jsme ho v almaře třeba po babičce.

TRAUMATIZOVANÁ ZKUŠENOST

Kvalitu našeho života také ovlivňují zkušenosti našich předků, které zůstávají zakódované v paměti našich buněk. Názorným příkladem toho je jeden vědecký pokus uskutečněný na šimpanzech. Vědci umístili do klece se čtyřmi opicemi žebřík, na jehož vrchol položili banány. Kdykoliv některá z opic vylezla na žebřík pro banán, vytryskla studená voda, která pokropila všechny opice v kleci. Toto se opakovalo, pokaždé když se některá z opic odvážila pro banán na žebřík. Opice se naučily lekci a pro banán už žádná z nich nelezla. Poté byla jedna opice vytažena z klece a na její místo byla umístěna opice nová. Ta po krátké chvíli zavětřila banán a lezla si pro něj. Ostatní opice ji ale strhly ze žebříku a začaly ji bít. Vše ještě dříve než se spustila studená voda. Byla vyměněna další opice (ze čtyř původních zůstaly dvě) a vše se opakovalo z jediným rozdílem; nová opice byla bita i opicí, která nikdy nezažila pokropení studenou vodou. Nakonec byly vyměněny i zbývající dvě opice, které se také naučily lekci. Do klece vstoupila nová pátá opice. Šla si rovnou pro banán na žebřík, byla však stržena opicemi v kleci, které pokračovaly v tradici bití, přestože nikdy nezažily spojení proudu studené vody a banánu na žebříku.
I když nejsme opice, máme stejné tendence jednat automaticky. Navíc totéž dělají traumatizované části nás těm zdravým tendencím – a to je také kostlivec.

Tento pokus je dobrým příkladem toho, s čím pracují Rodinné (Systemické) konstelace. Není třeba opakovat minulost, když přítomnost nabízí jiné možnosti.

Přeji vám odvahu, sílu a radost na Vaší cestě, ať jste, kde jste. Přeji vám, ať prostor ve vás zaplňují ty zdravé části vás samých. Ty, které rozvíjí radost, lásku a štěstí.

Takže čím víc máme zameteno před vlastním prahem, tím víc můžeme vnímat krásu, lásku a životní štěstí a pomáhat ostatním. Je to, jako když se myjí okna v našem domově, taky pak slunce může snadněji dovnitř.