Můj táta byl vždy svéráz, ale jeho motivace byly myšleny dobře. Jeho úmrtí toho bylo jen důkazem. Nechť jsou jeho další cesty protknuty požehnáním, laskavostí a vysvobozením, které pro něj za dobu komunismu hrálo důležitou roli, stejně jako spása pro jeho křesťanskou víru. Zesnul v krásné datum 20.2.2020 za přítomnosti skoro celé rodiny, která čítá 6 dětí a mámu – manželku. Z našeho pohledu pro něj v jeho stavu byla smrt blahosklonným vykoupením.

Druhý den po úmrtí jsme jeho tělo s bratrem omyli. Jak krásný je to ceremoniální počin vzdát takto úctu tělu, které s ním přebývalo 75let. Jeho rakev nesli a do hrobu ukládali muži z jeho rodiny. Celé to bylo protknuto blízkostí a hlubokým, smířlivým citem. Nepíši tyto řádky proto, abych si zde vylívala srdíčko, píší to kvůli doteku velmi přirozeného stavu a totiž stavu umírání a smrti. Tak nějak jsme ji schovali do domovů pro seniory a do nemocnic a nejčastěji ji zažíváme na obrazovkách. Raději, ať to není moc osobní, jak bychom se totiž potom zachovali? Smrt mě vždy jako zásadní moment v životě fascinovala a po odchodu táty vím ještě hlouběji proč. Každá chvíle je mžikem oka, brány do naši duše, zápisem do podvědomí a vzácností existence. Jako věřící vnímám smrt jen jako přechod, jako studentka výcviku Rodinných konstelací jsem si prošla seminářem Umění zemřít, které se mne dotklo na úrovni křehkosti života a od té doby ve mne zůstal posvátný strach odcházet z nepříjemné situace s blízkými nebo nechat například partnera odejít v atmosféře hádky. Nikdy nevíme, co se může stát a zajisté nechceme něčeho později fatálně litovat. Takže od té doby to chladí moji ohnivou povahu a mé naštvání vydrží jen velmi krátce. Odchod táty se nicméně dotkne ještě hlouběji, protože je provázeno hlubokým smutkem snoubícím se s pochopením. To umí zapůsobit jako protijed na kousnutí arogancí, namyšleností a zpupností. Alespoň tak tomu bylo u mne a vídávám to i na klientech, kteří prochází podobnou situací a jejich nitro je volá, aby uslyšeli …

Smrt zkrátka umí prohlubovat křehkost okamžiků a motivuje vážit si svých blízkých a jednat s nimi, jako by každá chvíle mohla být ta poslední.

A tady pár typů:

• V rámci posmrtní přípravy máte možnost si omýt svého umrlce sami. Je v tom vzdání úcty a není třeba se v dnešní době bát, že tělo je špinavé. Probíhá to po domluvě s pohřební službou nebo nemocnicí. Když je to doma, je to asi nejvíc nasnadě. A přesto to 99% odmítá. Kdyžtak dejte vědět a já vám vašeho blízkého rituálně omyji Ne, myslím to vážně. Jednu dobu jsem si pohrávala s myšlenkou, že budu omývat mrtvé v márnicích. Ale pak jsem si musela připustit, že jsem na to příliš citlivá, abych to dělala rutinně.
• Prosím, pokud cítíte, že vás vaši bližní opouští, buďte jim nablízku v okamžicích odchodu, vše ostatní počká.
• A když už nic jiného, tak pořád tu jsou přání, modlitby na jejich další cestu. To je minimum, kterého je každý schopen kdykoli a odkudkoli.

„Milovaný a vznešený tatínku, nechť nehynoucí láska a světlo požehnání jsou stále s tebou na tvých cestách.“